Unie Jógy, z.s. - akreditované vzdělávací zařízení

JÓGA ODPOVĚDNOSTI

Jógáčárja Dr. Ánanda Bálajógi Bhavananí (syn sv. Gítánandy Giri)

Starý svět Indů nám předkládal kompletní návod pro bezpečný a jistý postup po duchovní cestě. Moderní psychologie (např. Abraham Maslow) objevila některé z těchto prastarých konceptů a využívá je jako podpůrné faktory pro duchovní vývoj.

Bhagavadgítá říká, že sklízet můžeme jen tehdy, když pečlivě a správně zasejeme. Stejně tak i Bible připomíná jasně: "Jak zasejete, tak budete sklízet". V každém okamžiku procesu evoluce je tedy od adepta vyžadována konstruktivní a vědomá snaha. Nic v životě nezískáme jen tak, zadarmo. Chceme-li naplnit své ambice, musíme pamatovat na to, aby základy našeho snažení byly pevné.

Podívejme se tedy na ony základy, na stavební kameny duchovní cesty tak, jak je viděli staří mistři.

1/ ČATUR ÁŠRAMA: Indická kultura již tisíciletí kladla důraz na odpovědnost neboli na naplnění své dharmy - to bylo považováno za základ správného života. Jedním ze způsobů, jak se tento důraz projevuje v lidském životě, je jeho rozdělení na čtyři stadia. Toto rozdělení nalézáme popsané v jógové vědě nazvané jantra. Tato čtyři stadia (čatur ášrama) jsou následující: brahmačarja, grhastha, vánaprastha a samnjása. Každé z těchto údobí lidského života je spojeno s jistou odpovědností a s povinnostmi, jejichž splnění napomáhá člověku plně vyzrát jako lidská bytost.

Brahmačarja je období života přibližně do 27. roku věku. Je to doba, kdy je život zcela věnován studiu a dosažení určitého poznání. Je to čas studia s realizovaným mistrem (guru).

Druhá fáze lidského života je grhastha ášrama neboli stav hospodáře. Toto období se předpokládá od 27 let do 54 let věku. Je to období povinností a odpovědnosti. Je to produktivní část lidského života, kdy je třeba založit rodinu, starat se o ni a uživit ji. Toto období je velmi náročné, protože lidé nacházející se v tomto stadiu života vlastně živí všechny ostatní, kteří jsou ve zbývajících stadiích života.

Třetí stadium, nazvané vánaprastha, trvá přibližně od 54. roku do 81. roku věku. Je to čas odpočinku, kdy je na člověku, aby se stáhl zpět z aktivního světského působení a spočíval v tichém a meditačním stavu. Hlavním cílem této doby je vnitřní rozvoj osobnosti, která má za sebou světský život.

Poslední stadium, samnjása ášrama, je závěrečná část lidského života, která by měla odrážet úplné odevzdání se, kdy se v člověku může plně projevit duchovní vědomí. Je za potřebí připomenout, že v tomto tradičním konceptu, vstup do tohoto stadia byl vždy umožněn splněním si všech povinností ve stadiích předcházejících. Proto se nikdy nejednalo o únik ze světa, ale dozrání osobnosti. Svámí Gítánanda vždy říkal, že mnozí by se rádi vzdávali, ale nejprve musí být čeho se vzdávat. Nejprve je třeba naplnit cíle svého života.

2/ ČATURVIDHA PURUŠÁRTHA: Indická kultura akceptuje čaturvidha purušártha neboli čtyři legitimní cíle života. Jsou jimi dharma, artha, káma a mókša.

Dharma je souhrn povinností a práv člověka, jeho životní úkol. Splnit svoji dharmu tedy znamená žít správně a čestně svůj život a splnit při tom své povinnosti v duchu nesobeckého konání (niškáma karma) a dokonalosti v konání (karmasu kaušaljam).

Artha je naplnění všech legitimních materiálních potřeb, a to korektním způsobem. Je třeba rozlišovat mezi potřebami, které jsou mnohdy zcela oprávněné, a touhami, které už nemusí být vždy na místě, neboť třeba odrážejí jen naši chtivost. Tento cíl tedy obsahuje světské konání, ve kterém se doporučuje střídmost a prostota, ale nikoliv trýznění sebe sama nebo askeze.

Káma je naplnění tužeb sexuální povahy, a to opět vhodným, legitimním a sociálně přijatelným způsobem. Rodinný život byl vždy v Indii považován za důležitou zkušenost na duchovní cestě a proto (ve většině případů) se mu adepti nevyhýbali. Je důležité naučit se pracovat se sexuální silou a umět ji využívat správným způsobem a za správným účelem.

Teprve jsou-li tyto první tři cíle naplněny legitimním způsobem, tedy správným konáním, je člověk připraven pro "cíl všech cílů" a tím je konečné osvobození ducha (mókša).

3/ POROZUMĚNÍ KONCEPTU KARMY: Karma je univerzálním zákonem akce a reakce. Dokud existují překážky na cestě (kléše), pak je duše (džíva) vázána tímto zákonem a vše, co je vykonáno, má svoji příčinu a také svůj následek. Právě tyto následky nás vedou k dalšímu konání, které plodí další následky a tímto způsobem je duch člověka (átman) udržován ve spojení s hmotnou a smrtelnou částí osobnosti.

Existují tři hlavní zdroje karmy: ádhjátmika, ádhibhautika a ádhidaivika. Ádhjátmika karma je to, co povstává z nás samotných. Svými myšlenkami, slovy a činy, tím, co neuděláme, stejně tak, jako tím, co vykonáme, si vytváříme svoji budoucnost. Neudělat správnou věc je mnohdy karmicky stejně špatné jako udělat špatnou věc. Ádhibhautika karma je to, co je způsobeno světem kolem nás. Může se tedy projevovat aktivitou jiných živých tvorů nebo aktivitou samotné země, klimatickými událostmi apod. Ádhidaivika karmapředstavuje vliv hodin vesmíru v době našeho zrození. Astrologie a numerologie se snaží postihnout tento vliv. Jógová věda jantra vysvětluje kompletně mistrovský plán daného života.

Existují tři hlavní typy karmy. Jsou to prarabdha karma, krijámána (agámi) karma a saňčita (sabídža) karma. Prarabdha karma představuje tu karmu, se kterou se do tohoto života rodíme. Krijámána karma je karma, která vzniká právě teď. Naše aktivity, které den po dni v tomto životě realizujeme, nám buď mohou přidat zátěž k již existující prarabdha karmě anebo se mohou přidat k saňčita karmě a projevit se až v budoucích životech. Saňčita karma je jedním z nejtěžších významů. Představuje nashromážděnou zátěž karmy z minulých životů a jako taková je uložena v našem podvědomí a projeví se v okamžiku, kdy jí vytvoříme příznivé podmínky. Udeří většinou ve chvíli, kdy to nejméně očekáváme a může obrátit člověku život vzhůru nohama. Podle Pataňdžaliho mohou karmické plody určit naše příští zrození (džáti), běh našeho života (áju) a míru jeho bolestnosti nebo naopak potěšení (bhóga).

Lidské vtělení je pro ducha velmi podstatné, protože právě v něm pomocí lidského těla a mozku může urazit největší část své vývojové cesty. Na této cestě svým vědomě pozitivním konáním může člověk zmírnit negativní plody minulého konání a posílit ty pozitivní. Člověk má také možnost cílenou jógovou praxí (jóga sádhana), především správným konáním a odpovědností za vlastní činy, vykořenit samotné základy karmy.

4/ KARMAJÓGA - CESTA ODPOVĚDNOSTI: Karmajóga je jedno z centrálních učení Bhagavadgíty a slibuje dosažení věčné svobody (kaivalja). Cesta karmajógy umožňuje člověku dosáhnout vědomý stav bytí tím, že den po dni vykonává vše vědomě. Kršna říká v Bhagavadgítě Ardžunovi: "Konej proto svou práci bez touhy po odměně a takto dojdeš k Nejvyššímu!"

Někteří překládají termín samnjása jako totální odřeknutí se a pokoušejí se jeho prostřednictvím uniknout odpovědnosti. Je důležité připomenout si skutečný význam odevzdání se. Kršna říká: "Proto, Ardžuno, zasvěť všechny své činy jenom Mně a svou mysl upni jen k Mé věčné podstatě. A osvobozen tak od sobectví i lhostejnosti, bojuj!" Ti, kdo by jen tiše seděli a vzdávali se tak svých povinností, nebudou mít z takového odřeknutí se žádný užitek.

Učení Bhagavadgíty klade důraz na odpovědnost za sebe sama. Mnohokrát se Kršna snaží přesvědčit Ardžunu, aby naplnil svoji dharmu. Kršna vysvětluje: "Jelikož je člověk svou přirozeností stále strhován dolů, nechť se snaží pozvednout se sám, aby mu jeho přirozenost byla přítelkyní, a nikoliv nepřítelkyní." Kršna zdůrazňuje, že každý by měl plnit své povinnosti podle své povahy a bez ulpívání, a že toto plnění povinností, jež jsou vhodné právě pro povahu dotyčného, povede k dokonalosti. Říká: "Konej takto všechny uložené činy, neboť lépe je dělat nežli nedělat, a bez činnosti bys neuhájil ani holý život!"

Kršna také varuje: "Lepší je vlastní stezka, byť nedokonalá, nežli dokonale vyšlapaná stezka druhého. Lépe je zemřít při plnění své povinnosti, neboť stezka druhého není tvojí stezkou." K tomu je zapotřebí vědět, co je vlastní dharmou (svadharma).

5/ SVADHARMA - ODPOVĚDNOST ZA SEBE SAMA: Jógový koncept osobní odpovědnosti, vlastní dharmy (svadharma) je podstatným rysem hinduistického způsobu myšlení. Podobný koncept nacházíme i v moderní psychologii ve formě tzv. sebeaktualizace. Termín sebeaktualizace byl poprvé použit americkým psychologem s německým původem, Kurtem Goldsteinem při popisu motivace člověka realizovat svůj úplný potenciál. V pojetí této psychologie je potřeba realizovat se hlavním motivem lidského konání. S tím souhlasí i tradiční pohled, který jako základní dharmu (povinnost, úkol) člověka vidí osvobození ducha z věčného koloběhu životů a smrtí (tedy realizaci).

Tento koncept byl v moderní psychologii doveden k dokonalosti jiným americkým psychologem, Abrahamem Maslowem v jeho teorii nazvané Pyramida potřeb. Toto schéma ukazuje, že po té, co jsou uspokojeny všechny základní fyzické, emoční a mentální potřeby (jako jsou fyzické potřeby, potřeba bezpečí, potřeba lásky a potřeba uznání), je možná "sebeaktualizace" jako úplné naplnění osobního potenciálu.

Stejně jako moderní psychologie, i Kršna v Bhagavadgítě upozorňuje na to, že neexistuje dokonalý lidský jedinec a říká: "Jako oheň je zahalen dýmem, jako zrcadlo je pokryto prachem a jako zárodek je uložen v lůně mateřském, tak i žádostivost zastírá poznání ducha. Její nenasytné plameny, Ardžuno, jsou věčným nepřítelem lidí."

6/ SEBEREALIZACE A JÓGA: Maslowova Pyramida potřeb představuje vlastně duchovní cestu. Cestu vývoje člověka od nižších fyziologických potřeb (jako je dýchání, jídlo a pití, sex, spánek, vylučování a homeostáze) přes potřebu bezpečí, potřebu lásky, přátelství a sounáležitosti, k potřebě uznání, respektu a sebeúcty. Cesta končí potřebou sebeaktualizace. Teprve když člověk vystoupá po všech úrovních pyramidy, dosahuje sebeaktualizace. To je zcela v souladu s jógovým pohledem, který je reprezentován existencí (a stavem) jednotlivých energetických center (čakry). Zde také postupujeme (a vyvažujeme) úrovně jako je zajištění fyziologických potřeb, zajištění emocionálních a sexuálních potřeb, vyrovnání se s vědomím sebe sama a svým zařazením do společnosti (hierarchie, moc), uvědomění si sounáležitosti s ostatními a prožitek empatie, přes schopnost tvořivé činnosti až po intuitivní poznání a uvědomění si a prožití své skutečné podstaty (seberealizace). Metody jógy a způsob našeho konání pak tuto transformaci sebe sama umožňují.

7/ TRANSFORMACE SEBE SAMA: Jógový proces evoluce, při kterém dochází ke zkulturňování člověka s cílem dosáhnout nejvyššího stavu "univerzální dokonalosti", pracuje jak s vnějšími, tak vnitřními aspekty individuality. Tyto jsou krok za krokem ovlivňovány a na všech úrovních vyvažovány tak, aby výsledkem byla úplnost našeho celého bytí.

Pravidelná praxe jógy jako způsobu žití nám pomáhá redukovat fyzické, mentální a emoční stresy, které jsou příčinou destabilizace. Jógový způsob života klade důraz na správné myšlení, správné konání, správnou odezvu a správný postoj. Svámí Gítánanda definoval jógový způsob života jako "správné použití těla, emocí a mysli".

Musí dojít k integraci mnoha faktorů. Je třeba probudit vyšší aspekt mysli (buddhi) a harmonizovat základní motivační síly, které nás dovedou k vyššímu vědomí. Existují tři základní motivační síly, kterými jsou síla vůle (iččhá šakti), síla konání (krijá šakti) a síla poznání (džňána šakti). Mnozí adepti mají vůli, ale už nemají sílu k realizaci. Mnozí mají vůli a sílu konat, ale neumějí rozlišit správné od nesprávného. Jen ti, kdo vědí, co je správné a mají vůli a sílu konat správným způsobem, mohou plně realizovat transformaci sebe sama.

Ve starých dobách, kdy lidé studovali osobně s realizovaným mistrem, tento kladl důraz na to, aby adept měl čtyři základní předpoklady pro duchovní vývoj. Jsou jimi vivéka (schopnost rozlišování podstatného od nepodstatného, správného od nesprávného), vairágja (bezvášnivá oddanost duchovním záležitostem bez ulpívání na světských záležitostech), šat sampat (šest ctností: mentální rovnováha, kontrola smyslů, nesobeckost, trpělivost, víra a odevzdání se božské vůli) a mumukšatva (touha po osvobození, seberealizaci).

Mnohé z těchto kvalit moderním adeptům jógy chybí. Často je to důvod, proč nejsou schopni dalšího postupu na cestě a buď stagnují nebo zcela z cesty odpadají. To, co bylo přirozené ve starých dobách, kdy člověk žil přirozeným, disciplinovaným a čistým životem, je dnes něčím, co v sobě musíme znovu kultivovat a rozvíjet. A bez těchto kvalit není duchovní cesta, a tedy ani transformace sebe sama, možná.

Proto svámí Gítánanda vždy říkal: "Pouze adept, který přijme odpovědnost za sebe sama a za své činy, se může vyvíjet. Ti ostatní budou klopýtat, padat, trpět a nadále zůstávat v oblasti světských záležitostí."

Září 2009, přeložila Miloslava Sávitrí Mrnuštíková